čtvrtek 30. srpna 2007
Profily - Pauline Nordin
pozn: tento text je převzat z ronnie.cz!! Moc se mi líbil, proto jsem se rozhodla, že ho zde zveřejním ve plném znění, které je na ronniem.
Pauline Nordin se narodila 23. července 1982 coby mladší dcera v rodině s několikasetletou farmářskou tradicí. Odříznuta od okolního světa vyrůstala bez přátel až do rozvodu rodičů, poté odešly s matkou a sestrou do vesnice. Po třech letech si matka nalezla nového partnera a stěhovaly se znovu.
Bylo jí teprve dvanáct let, když se s kamarádkou pustila do své první diety, protože se zamilovala do Kurta Cobaina a do stylu, který hrála Nirvana. K tomu, jak si tehdy myslela, patřilo vypadat vychrtle a zbědovaně. Jakmile však matka nalezla její dietní rozpis, byl všemu konec.
O šest let později jsem odešla na střední školu s vahou 48,5 kg. Nemyslím, že jsem potřebovala hubnout, ale neměla jsem na práci nic lepšího. Doma jsem s otčímem příliš nevycházela, byla to těžká doba. Nezajímal se, jak mi je, a já se vyhýbala nejen rozhovoru s ním, ale i pouhému pohledu do jeho očí.
V té době byla mojí největší přítelkyní americká dívka, která milovala koně - jako já. Volný čas jsme trávily ve stáji, ježděním na mém koni, nebo drezúrou mladých koní. Chtěla také shodit, proto jsme začaly společně cvičit a přestaly jíst.
Naše tréninky se skládaly z 500 sedů-lehů, 20 přítahů na hrazdě a 500 kliků denně, 7 dní v týdnu. Slíbily jsme si navzájem, že nebudeme jíst víckrát než jednou denně, což měla povětšinou být společná večeře s rodiči. Pokud naši nebyli doma, vynechala jsem i ji.
Chtěla jsem být svalnatá a myslela jsem, že nejíst je tou správnou cestou. Z ježdění na koni jsem už sice měla vyrýsované břicho a nějaký základ, ale najednou jsem se začala ztrácet. Chtěla jsem, aby mi byla vidět všechna žebra. Během 14 dnů jsem shodila na 38 kg. Rodiče si toho všimli a dělali vše, aby mě přinutili znovu jíst. Otčím mi nacpal ústa slaninou, ale já odmítala polknout, utekla jsem do pokoje a zamknula se. Byla jsem vyděšená k smrti, když se snažil rozmlátit dveře a dostat se za mnou. Myslel to dobře, ale já to tehdy nechápala.
Pak mi došlo, že je třeba rodiče podvádět, nikoli před nimi jídlo odmítat. Každé ráno jsem tedy nastražila do dřezu misku s několika v mléce rozmočenými cornflaky a než jsem rodiče políbila, upatlala jsem si dokonce pusu máslem, aby si mysleli, že jsem jedla.
Vždy jsem si ověřila, co bylo ve škole k obědu, až jsem si vytvořila hrozivou paranoiu. Chodila jsem do bufetu i jen proto, aby mě tam zahlédli učitelé. Věděla jsem, že jsou domluveni s mou obávající se matkou a podávají jí podrobné zprávy o mém chování. Naučila jsem se nové fígle: třeba schovat večeři do podprsenky nebo kalhotek, aby si naši mysleli, že jsem ji snědla. Neustále jsem na sobě měla troje džíny, abych vypadala tlustší.
Když už jsem nevážila víc než 34 kg, byla jsem stále promrzlá, začaly mi padat vlasy, rty jsem měla neustále promodralé a musela jsem se co chvíli nadzdvihovat jako jockey v sedle, protože sednout si nesnesitelně bolelo.
Každou noc mě naplňovala úzkost, nemohla jsem usnout, bylo jedno, jak jsem si lehla, bolelo mě celé tělo. Dovedla jsem si představit, že buď budu vyhublá a nešťastná, nebo tlustá a o něco šťastnější. Neviděla jsem nic mezi tím. Každopádně jsem pochopila, že jestli nepřestanu s hladověním, brzo umřu. Rozhodla jsem se, že začnu jíst a cpát se pouze těstovinami a rýží. Dočetla jsem se, že z cukrů nemohu ztloustnout a že tuků a bílkovin se musím vyvarovat.
Myslím, že mé tělo nevědělo po 12 měsících hladovění co dělat, protože jsem se mohla několik týdnů cpát co hrdlo ráčí a nenabrala jsem. Občas jsem snědla dvě jídla denně, jindy jsem se pro změnu několik dní postila. Sem tam jsem se nafutrovala tak, že jsem se svíjela v křečích celou noc.
Všechny jsem obelhávala, aby si mysleli, že jsem skoncovala s nepravidelným stravováním. Nic nemohlo být vzdálenější skutečnosti. V šestnácti jsem odešla z domova na další školu. Měla jsem vlastní byt a cítila se jako v nebi, nikdo mě nekontroloval. Půl roku jsem vůbec nenavštívila rodiče, viděli jsme se až o vánocích a myslím, že se pořádně vyděsili, když mě viděli znovu hrozivě vychrtlou.
Bylo mi jasné, že budu muset něco udělat, abych se vrátila do normálu, ale neměla jsem tušení co. Ve škole i doma jsem se vždy usmívala, abych si udržela lidi od těla. Nechtěla jsem, aby kdokoli vytušil, jak jsem na tom mizerně, a vždy, když se mi někdo snažil pomoci, dala jsem mu velmi jasně najevo, že to není jeho starost. Ublížila jsem tolika přátelům, jen abych mohla pokračovat v tom, co jsem dělala.
Jednoho dne mi sestra řekla, že chodila do fitcentra. Také mi vysvětlila leccos o stravování a jak vlastně tělo funguje. Té noci jsem se rozhodla nadobro skoncovat se svými sebezničujícími návyky.
Když jsem se po svátcích vrátila nazpět, pročetla jsem několik magazínů Muscle & Fitness. Nejprve jsem byla znechucena těmi atletickými a svalnatými postavami, ale čím více jsem si je prohlížela, tím mi začínaly připadat krásné a atraktivní. Rozhodla jsem se tedy, že i já se stanu kulturistkou.
O pár dní později jsem zašla do knihovny a půjčila si několik knížek o stravování a silovém tréninku. Vstřebala jsem obrovské množství odborných poznatků a byla unesená lidským tělem a jeho možnostmi. 26. března 1999 jsem si koupila permanentku do fitka a začala cvičit. Jednou mi trenér řekl, že mám pro tento sport dobré genetické předpoklady. V roce 2002 jsem se tedy rozhodla, že se přihlásím na Mistrovství Švédska.
Spolužačky nechápaly, co dělám, takže jsem s nimi přestala chodit do kantýny, pokud jsem chtěla utajit, co jím a co ne. Místo toho jsem si dávala oběd a proteinový nápoj v umývárně. Stále jsem se bála přejídání, tak jsem nejedla víc než 1200 kalorií denně. Přesto mé tělo reagovalo skvěle, patrně proto, že do té doby nedostávalo téměř nic. Kvůli spalování tuků jsem vstávala o půl páté a podnikala dvouhodinové pochody do centra. Neměla jsem ani walkmana, takže ty dvě hodiny byly po čertech nudné. Přesto jsem je opakovala den co den.
Po šesti měsících tréninku jsem změnila fitcentrum a seznámila se s novou přítelkyní, 24letou anorektičkou. Jednou jedinkrát zkusila kulturistické závody. Po soutěži však nedokázala přestat s dietou a byla extrémně hubená, to málo svaloviny, kterou měla, bylo vysekáno doslova na kost.
Trávily jsme společně spoustu času, cvičily spolu a bavily se o posilování. Bohužel mě seznámila i s některými rekreačními drogami, jako je E nebo Speed, já ale naštěstí natolik milovala svaly, že jsem na to svinstvo nikdy neskočila. Díky Bohu!
Při nástupu absolventů uviděli spolužáci poprvé moji novou svalnatou postavu, do té doby jsem se hodně oblékala. A zda byli ohromeni? To přinejmenším!
Znovu jsem se stěhovala do nového města, kde jsem prodávala Black Jack. Byla jsem úplně bez přátel a veškeré volno trávila v posilovně. Už jsem byla přece jen těžší, s 59 kg jsem si připadala příšerně tlustá.
Jednoho dne mi přišel dopis z fitka ve starém městě, že se tam pravděpodobně po mně sháněl nějaký muž. Když jsem od něj četla dopis, byla jsem velmi překvapená. Viděl mě zcela náhodou a navíc v posilovně, v níž jsem obvykle necvičila. Cestoval právě na své motorce na Ibizu, ale tehdy se ani neodvážil přijít a oslovit mě.
Tři týdny poté jel opět kolem, zkusil štěstí a zastavil se. Bylo to přesně tak neuvěřitelné, jak to vypadá. Náhodou jsem tam zase cvičila, tenkrát i se sestrou, prostě jsem byla jen tak na návštěvě. Ani tentokrát nenalezl odvahu oslovit mě, ale zároveň na mě nedokázal ani zapomenout.
Potěšil mě jeho zájem. Vždy jsem si přála, aby se do mě zamiloval někdo podobně šílený jako já. Jednám tak, jak to cítím, byť by to bylo špatně, nikdo mě v té chvíli nezastaví. No a tento člověk byl přesně takový a mně připadal zkažený.
Milovala jsem tehdy fotbalistu, který vlastně ani neměl v hlavě srovnáno, zda o mě stojí nebo ne, dokud by mi jasně neřekl "ne", snažila bych se stále získat jeho srdce.
Když mi přišel dopis od muže z posilovny, čekala jsem ještě dva měsíce a pak jsem mu zavolala. Tehdy jsem našla ten dopis, o kterém dobře věděl, že jsem jej dostala, ale protože jsem se neozvala, myslel, že nemám zájem. Já vím, minimálně jsem mu mohla dát vědět, že jej mám, ale neudělala jsem to.
Jedné noci jsem se rozhodla dát čutálistovi poslední šanci. Zvedla jsem telefon a ptala se, zda o mě vůbec stojí, a pokud ne, ať řekne jasně NE a už ho nikdy více nebudu otravovat. Neřekl tehdy ne, ale ani ano, takže jsem mu dala jednou pro vždy sbohem, zavěsila a zavolala toho podivína z posilovny. S ním, Pavlem, jsme za těch 6 týdnů protelefonovali hodiny, než jsme se konečně sešli.
Vyklubal se z něho ten nejzajímavější muž, s jakým jsem kdy mluvila a zamilovala jsem si jeho hlas. S ním bylo najednou vše tak, jak má být. Poté, co jsme se do sebe zamilovali na dálku, jsme se k smrti báli, že vše může být jen nádhernou iluzí, a vážně jsme se rozhodli se reálně vůbec nesetkat, nicméně přinutilo nás to vsadit na víru a přece jen zkusit štěstí.
3. listopadu za mnou Pavel přijel, a jakmile vystoupil z auta, rozeběhla jsem se mu do náruče. Oba jsme byli šíleně rozrušení. Strávili jsme společně dva týdny a pak jsme se s Pavlem přidali k mé rodině, abychom strávili nádherné vánoční prázdniny na Kanárských ostrovech. Všichni dobře víme, že rodinné dovolené bývají předurčeny k zániku a ani ta naše nebyla výjimkou. Chtěla jsem s Pavlem svoje soukromí, ale rodiče chtěli být zase stále s námi.
Po návratu domů do Švédska jsme se shodli, že bez sebe dlouho nevydržíme. Den poté jsem střelila byt a odstěhovala se k němu, do města, v němž jsem byla snad jen jedinkrát, a to před deseti lety.
No a tam vlastně bydlím i teď. Šťastná a se svou životní láskou!
Příběh nekončí Zaprvé. Vyhrála jsem šampionát v roce 2002? Ano, vyhrála! A co se stalo, když jsem dosáhla svého cíle? Přelomovým se pro mě stal rok 2006, protože jsem začala soutěžit v profi divizi IFBB jako figure. Chcete znát mé nové cíle? Kromě jiného... bylo by nádherné zasoutěžit si na Olympii...
Mistrovství Švédska 2002Byla to moje první soutěž a příprava na ni byla proklatě náročná a nekonečná! Vybavuje se mi, jak jsem ležela tři dny před šampionátem na gauči, křičela a brečela, že už to nevydržím. Měla jsem takový hlad a byla tak vyčerpaná, že jsem se na všechno chtěla vážně vykašlat, ale naštěstí mám také svoji hrdost a nedopustím, aby si všichni mysleli, že jsem zbabělec. Vydržela jsem a závodila.
Pauline Nordin se narodila 23. července 1982 coby mladší dcera v rodině s několikasetletou farmářskou tradicí. Odříznuta od okolního světa vyrůstala bez přátel až do rozvodu rodičů, poté odešly s matkou a sestrou do vesnice. Po třech letech si matka nalezla nového partnera a stěhovaly se znovu.
Bylo jí teprve dvanáct let, když se s kamarádkou pustila do své první diety, protože se zamilovala do Kurta Cobaina a do stylu, který hrála Nirvana. K tomu, jak si tehdy myslela, patřilo vypadat vychrtle a zbědovaně. Jakmile však matka nalezla její dietní rozpis, byl všemu konec.
O šest let později jsem odešla na střední školu s vahou 48,5 kg. Nemyslím, že jsem potřebovala hubnout, ale neměla jsem na práci nic lepšího. Doma jsem s otčímem příliš nevycházela, byla to těžká doba. Nezajímal se, jak mi je, a já se vyhýbala nejen rozhovoru s ním, ale i pouhému pohledu do jeho očí.
V té době byla mojí největší přítelkyní americká dívka, která milovala koně - jako já. Volný čas jsme trávily ve stáji, ježděním na mém koni, nebo drezúrou mladých koní. Chtěla také shodit, proto jsme začaly společně cvičit a přestaly jíst.
Naše tréninky se skládaly z 500 sedů-lehů, 20 přítahů na hrazdě a 500 kliků denně, 7 dní v týdnu. Slíbily jsme si navzájem, že nebudeme jíst víckrát než jednou denně, což měla povětšinou být společná večeře s rodiči. Pokud naši nebyli doma, vynechala jsem i ji.
Chtěla jsem být svalnatá a myslela jsem, že nejíst je tou správnou cestou. Z ježdění na koni jsem už sice měla vyrýsované břicho a nějaký základ, ale najednou jsem se začala ztrácet. Chtěla jsem, aby mi byla vidět všechna žebra. Během 14 dnů jsem shodila na 38 kg. Rodiče si toho všimli a dělali vše, aby mě přinutili znovu jíst. Otčím mi nacpal ústa slaninou, ale já odmítala polknout, utekla jsem do pokoje a zamknula se. Byla jsem vyděšená k smrti, když se snažil rozmlátit dveře a dostat se za mnou. Myslel to dobře, ale já to tehdy nechápala.
Pak mi došlo, že je třeba rodiče podvádět, nikoli před nimi jídlo odmítat. Každé ráno jsem tedy nastražila do dřezu misku s několika v mléce rozmočenými cornflaky a než jsem rodiče políbila, upatlala jsem si dokonce pusu máslem, aby si mysleli, že jsem jedla.
Vždy jsem si ověřila, co bylo ve škole k obědu, až jsem si vytvořila hrozivou paranoiu. Chodila jsem do bufetu i jen proto, aby mě tam zahlédli učitelé. Věděla jsem, že jsou domluveni s mou obávající se matkou a podávají jí podrobné zprávy o mém chování. Naučila jsem se nové fígle: třeba schovat večeři do podprsenky nebo kalhotek, aby si naši mysleli, že jsem ji snědla. Neustále jsem na sobě měla troje džíny, abych vypadala tlustší.
Když už jsem nevážila víc než 34 kg, byla jsem stále promrzlá, začaly mi padat vlasy, rty jsem měla neustále promodralé a musela jsem se co chvíli nadzdvihovat jako jockey v sedle, protože sednout si nesnesitelně bolelo.
Každou noc mě naplňovala úzkost, nemohla jsem usnout, bylo jedno, jak jsem si lehla, bolelo mě celé tělo. Dovedla jsem si představit, že buď budu vyhublá a nešťastná, nebo tlustá a o něco šťastnější. Neviděla jsem nic mezi tím. Každopádně jsem pochopila, že jestli nepřestanu s hladověním, brzo umřu. Rozhodla jsem se, že začnu jíst a cpát se pouze těstovinami a rýží. Dočetla jsem se, že z cukrů nemohu ztloustnout a že tuků a bílkovin se musím vyvarovat.
Myslím, že mé tělo nevědělo po 12 měsících hladovění co dělat, protože jsem se mohla několik týdnů cpát co hrdlo ráčí a nenabrala jsem. Občas jsem snědla dvě jídla denně, jindy jsem se pro změnu několik dní postila. Sem tam jsem se nafutrovala tak, že jsem se svíjela v křečích celou noc.
Všechny jsem obelhávala, aby si mysleli, že jsem skoncovala s nepravidelným stravováním. Nic nemohlo být vzdálenější skutečnosti. V šestnácti jsem odešla z domova na další školu. Měla jsem vlastní byt a cítila se jako v nebi, nikdo mě nekontroloval. Půl roku jsem vůbec nenavštívila rodiče, viděli jsme se až o vánocích a myslím, že se pořádně vyděsili, když mě viděli znovu hrozivě vychrtlou.
Bylo mi jasné, že budu muset něco udělat, abych se vrátila do normálu, ale neměla jsem tušení co. Ve škole i doma jsem se vždy usmívala, abych si udržela lidi od těla. Nechtěla jsem, aby kdokoli vytušil, jak jsem na tom mizerně, a vždy, když se mi někdo snažil pomoci, dala jsem mu velmi jasně najevo, že to není jeho starost. Ublížila jsem tolika přátelům, jen abych mohla pokračovat v tom, co jsem dělala.
Jednoho dne mi sestra řekla, že chodila do fitcentra. Také mi vysvětlila leccos o stravování a jak vlastně tělo funguje. Té noci jsem se rozhodla nadobro skoncovat se svými sebezničujícími návyky.
Když jsem se po svátcích vrátila nazpět, pročetla jsem několik magazínů Muscle & Fitness. Nejprve jsem byla znechucena těmi atletickými a svalnatými postavami, ale čím více jsem si je prohlížela, tím mi začínaly připadat krásné a atraktivní. Rozhodla jsem se tedy, že i já se stanu kulturistkou.
O pár dní později jsem zašla do knihovny a půjčila si několik knížek o stravování a silovém tréninku. Vstřebala jsem obrovské množství odborných poznatků a byla unesená lidským tělem a jeho možnostmi. 26. března 1999 jsem si koupila permanentku do fitka a začala cvičit. Jednou mi trenér řekl, že mám pro tento sport dobré genetické předpoklady. V roce 2002 jsem se tedy rozhodla, že se přihlásím na Mistrovství Švédska.
Spolužačky nechápaly, co dělám, takže jsem s nimi přestala chodit do kantýny, pokud jsem chtěla utajit, co jím a co ne. Místo toho jsem si dávala oběd a proteinový nápoj v umývárně. Stále jsem se bála přejídání, tak jsem nejedla víc než 1200 kalorií denně. Přesto mé tělo reagovalo skvěle, patrně proto, že do té doby nedostávalo téměř nic. Kvůli spalování tuků jsem vstávala o půl páté a podnikala dvouhodinové pochody do centra. Neměla jsem ani walkmana, takže ty dvě hodiny byly po čertech nudné. Přesto jsem je opakovala den co den.
Po šesti měsících tréninku jsem změnila fitcentrum a seznámila se s novou přítelkyní, 24letou anorektičkou. Jednou jedinkrát zkusila kulturistické závody. Po soutěži však nedokázala přestat s dietou a byla extrémně hubená, to málo svaloviny, kterou měla, bylo vysekáno doslova na kost.
Trávily jsme společně spoustu času, cvičily spolu a bavily se o posilování. Bohužel mě seznámila i s některými rekreačními drogami, jako je E nebo Speed, já ale naštěstí natolik milovala svaly, že jsem na to svinstvo nikdy neskočila. Díky Bohu!
Při nástupu absolventů uviděli spolužáci poprvé moji novou svalnatou postavu, do té doby jsem se hodně oblékala. A zda byli ohromeni? To přinejmenším!
Znovu jsem se stěhovala do nového města, kde jsem prodávala Black Jack. Byla jsem úplně bez přátel a veškeré volno trávila v posilovně. Už jsem byla přece jen těžší, s 59 kg jsem si připadala příšerně tlustá.
Jednoho dne mi přišel dopis z fitka ve starém městě, že se tam pravděpodobně po mně sháněl nějaký muž. Když jsem od něj četla dopis, byla jsem velmi překvapená. Viděl mě zcela náhodou a navíc v posilovně, v níž jsem obvykle necvičila. Cestoval právě na své motorce na Ibizu, ale tehdy se ani neodvážil přijít a oslovit mě.
Tři týdny poté jel opět kolem, zkusil štěstí a zastavil se. Bylo to přesně tak neuvěřitelné, jak to vypadá. Náhodou jsem tam zase cvičila, tenkrát i se sestrou, prostě jsem byla jen tak na návštěvě. Ani tentokrát nenalezl odvahu oslovit mě, ale zároveň na mě nedokázal ani zapomenout.
Potěšil mě jeho zájem. Vždy jsem si přála, aby se do mě zamiloval někdo podobně šílený jako já. Jednám tak, jak to cítím, byť by to bylo špatně, nikdo mě v té chvíli nezastaví. No a tento člověk byl přesně takový a mně připadal zkažený.
Milovala jsem tehdy fotbalistu, který vlastně ani neměl v hlavě srovnáno, zda o mě stojí nebo ne, dokud by mi jasně neřekl "ne", snažila bych se stále získat jeho srdce.
Když mi přišel dopis od muže z posilovny, čekala jsem ještě dva měsíce a pak jsem mu zavolala. Tehdy jsem našla ten dopis, o kterém dobře věděl, že jsem jej dostala, ale protože jsem se neozvala, myslel, že nemám zájem. Já vím, minimálně jsem mu mohla dát vědět, že jej mám, ale neudělala jsem to.
Jedné noci jsem se rozhodla dát čutálistovi poslední šanci. Zvedla jsem telefon a ptala se, zda o mě vůbec stojí, a pokud ne, ať řekne jasně NE a už ho nikdy více nebudu otravovat. Neřekl tehdy ne, ale ani ano, takže jsem mu dala jednou pro vždy sbohem, zavěsila a zavolala toho podivína z posilovny. S ním, Pavlem, jsme za těch 6 týdnů protelefonovali hodiny, než jsme se konečně sešli.
Vyklubal se z něho ten nejzajímavější muž, s jakým jsem kdy mluvila a zamilovala jsem si jeho hlas. S ním bylo najednou vše tak, jak má být. Poté, co jsme se do sebe zamilovali na dálku, jsme se k smrti báli, že vše může být jen nádhernou iluzí, a vážně jsme se rozhodli se reálně vůbec nesetkat, nicméně přinutilo nás to vsadit na víru a přece jen zkusit štěstí.
3. listopadu za mnou Pavel přijel, a jakmile vystoupil z auta, rozeběhla jsem se mu do náruče. Oba jsme byli šíleně rozrušení. Strávili jsme společně dva týdny a pak jsme se s Pavlem přidali k mé rodině, abychom strávili nádherné vánoční prázdniny na Kanárských ostrovech. Všichni dobře víme, že rodinné dovolené bývají předurčeny k zániku a ani ta naše nebyla výjimkou. Chtěla jsem s Pavlem svoje soukromí, ale rodiče chtěli být zase stále s námi.
Po návratu domů do Švédska jsme se shodli, že bez sebe dlouho nevydržíme. Den poté jsem střelila byt a odstěhovala se k němu, do města, v němž jsem byla snad jen jedinkrát, a to před deseti lety.
No a tam vlastně bydlím i teď. Šťastná a se svou životní láskou!
Příběh nekončí Zaprvé. Vyhrála jsem šampionát v roce 2002? Ano, vyhrála! A co se stalo, když jsem dosáhla svého cíle? Přelomovým se pro mě stal rok 2006, protože jsem začala soutěžit v profi divizi IFBB jako figure. Chcete znát mé nové cíle? Kromě jiného... bylo by nádherné zasoutěžit si na Olympii...
Mistrovství Švédska 2002Byla to moje první soutěž a příprava na ni byla proklatě náročná a nekonečná! Vybavuje se mi, jak jsem ležela tři dny před šampionátem na gauči, křičela a brečela, že už to nevydržím. Měla jsem takový hlad a byla tak vyčerpaná, že jsem se na všechno chtěla vážně vykašlat, ale naštěstí mám také svoji hrdost a nedopustím, aby si všichni mysleli, že jsem zbabělec. Vydržela jsem a závodila.
středa 22. srpna 2007
Nepřehlédněte!!!
NOVINKY NA WEBU
Dobré ránko, ... teda ehm... poledne...no jo, no... spáč... :červenám se:
chtěla bych vás upozornit na jednu malou změnu... doufám, že pro vás příznivou :)
Vlevo v odkazech si všimněte nového názvu "Mo pod drobnohledem". Na tomto webu naleznete všechny moje tréninky a jídelníčky (počínaje dnešním dnem), události z naší posilovny, možná přidám občas i nějaké foto atd.
Ovšem pozor!! :D
Aby to ale nebylo tak jednoduché (řídím se heslem, proč dělat věci jednoduše, když to jde složitě, že ;)), má to jeden háček. Pro přístup do tohoto blogu je třeba se zaregistrovat na www.blogger.com a dále mě prostřednictvím e-mailu požádat o přístup (nezapomeňte do e-mailu uvést vaše jméno a e-mailovou adresu, pod kterou jste registrování na bloggeru). Poté ode mě dostanete potvrzovací e-mail, zda jste byli přidáni k povoleným čtenářům a po přihlášení už můžete vesele brouzdat ;)
e-mail pro zasílání žádostí o přístup: pristup-blog@seznam.cz
Dobré ránko, ... teda ehm... poledne...no jo, no... spáč... :červenám se:
chtěla bych vás upozornit na jednu malou změnu... doufám, že pro vás příznivou :)
Vlevo v odkazech si všimněte nového názvu "Mo pod drobnohledem". Na tomto webu naleznete všechny moje tréninky a jídelníčky (počínaje dnešním dnem), události z naší posilovny, možná přidám občas i nějaké foto atd.
Ovšem pozor!! :D
Aby to ale nebylo tak jednoduché (řídím se heslem, proč dělat věci jednoduše, když to jde složitě, že ;)), má to jeden háček. Pro přístup do tohoto blogu je třeba se zaregistrovat na www.blogger.com a dále mě prostřednictvím e-mailu požádat o přístup (nezapomeňte do e-mailu uvést vaše jméno a e-mailovou adresu, pod kterou jste registrování na bloggeru). Poté ode mě dostanete potvrzovací e-mail, zda jste byli přidáni k povoleným čtenářům a po přihlášení už můžete vesele brouzdat ;)
e-mail pro zasílání žádostí o přístup: pristup-blog@seznam.cz
pondělí 20. srpna 2007
Trénink
Postupuji podle plánu... už si ani nepamatuju, kdy jsem vynechala trénink.
Abych teda trochu rozvedla svůj trénink, tak v současné době jsem v objemové fázi. Chtěla bych nabrat tak 8-10kg, aby bylo potom z čeho sekat. Trénuji 4x týdně split:
1. záda + triceps
2. kvadriceps + lýtka
3. volno
4. prsa + biceps
5. ramena + hamstringy
6. volno
7. volno nebo aerobka
Lýtka se snažím zařazovat kromě druhého dne ještě jednou, ale to už nemám pevně dané.
Na břicho se teď moc nesoustředím a cvičím ho jen podle nálady, tak 1-2x týdně, beztak je zařazováno druhotně u všech cviků.
Jezdím hodně velké váhy, málo opakování a dlouhé pauzy mezi sériemi. Prostě klasický objem. Aerobce se vyhýbám jak čert kříži, protože jsem zjistila, že mi po ní mizí tvary a to zejména nohy, které jsou i mojí největší slabinou.
Nejvíc se zaměřuji právě na ně. Potřebují nabrat ještě hodně hmoty (proto je mám rozdělené na přední a zadní část) a další mojí slabinou je šířka (a i hloubka) zad. Každopádně záda se mi zdá, že začínám dobře cítit. Pálí mě v poslední době opravdu po každém tréninku, což považuju za dobré znamení a doufám, že se to brzo projeví i vizuálně.
Co se týče jídla, tak jím každé 2,5 hodiny a snažím se do sebe dostat každý den alespoň 5g sacharidů na kg váhy a 2 a více g bílkovin na kg váhy.
Trochu mě trápí bederní část zad, která mě bolí a s těžkými zátěžemi dost trpí. Asi začnu chodit na masáže. Taky jsem si na posledním tréninku tricepsů při klicích na bradlech asi lehce natáhla úpon prsního svalu u klíční kosti... no, snad se to brzo vstřebá, abych nemusela omezovat nijak trénink. Budu se modlit. Ale dneska to bolí i při zvednutí ruky :(
Abych teda trochu rozvedla svůj trénink, tak v současné době jsem v objemové fázi. Chtěla bych nabrat tak 8-10kg, aby bylo potom z čeho sekat. Trénuji 4x týdně split:
1. záda + triceps
2. kvadriceps + lýtka
3. volno
4. prsa + biceps
5. ramena + hamstringy
6. volno
7. volno nebo aerobka
Lýtka se snažím zařazovat kromě druhého dne ještě jednou, ale to už nemám pevně dané.
Na břicho se teď moc nesoustředím a cvičím ho jen podle nálady, tak 1-2x týdně, beztak je zařazováno druhotně u všech cviků.
Jezdím hodně velké váhy, málo opakování a dlouhé pauzy mezi sériemi. Prostě klasický objem. Aerobce se vyhýbám jak čert kříži, protože jsem zjistila, že mi po ní mizí tvary a to zejména nohy, které jsou i mojí největší slabinou.
Nejvíc se zaměřuji právě na ně. Potřebují nabrat ještě hodně hmoty (proto je mám rozdělené na přední a zadní část) a další mojí slabinou je šířka (a i hloubka) zad. Každopádně záda se mi zdá, že začínám dobře cítit. Pálí mě v poslední době opravdu po každém tréninku, což považuju za dobré znamení a doufám, že se to brzo projeví i vizuálně.
Co se týče jídla, tak jím každé 2,5 hodiny a snažím se do sebe dostat každý den alespoň 5g sacharidů na kg váhy a 2 a více g bílkovin na kg váhy.
Trochu mě trápí bederní část zad, která mě bolí a s těžkými zátěžemi dost trpí. Asi začnu chodit na masáže. Taky jsem si na posledním tréninku tricepsů při klicích na bradlech asi lehce natáhla úpon prsního svalu u klíční kosti... no, snad se to brzo vstřebá, abych nemusela omezovat nijak trénink. Budu se modlit. Ale dneska to bolí i při zvednutí ruky :(
Video-motivace
Jednou z mých velkých motivací je prohlížení si fotek krásných fitnessek a sledování videí z tréninku a soutěží.
Přináším vám pár videí, které mě dokážou nakopnout, když se mi nechce cvičit. Třeba pomůžou i vám.
Dnes začneme ve znamení českých fitness závodníků a závodnic:
Lenka Bořutová
Přináším vám pár videí, které mě dokážou nakopnout, když se mi nechce cvičit. Třeba pomůžou i vám.
Dnes začneme ve znamení českých fitness závodníků a závodnic:
Lenka Bořutová
Ivana Poludvorná
Dagmar Pasterňáková
Silvia Malachovská
Jan Böhm
Michal Peterek
František Bartoš
Lukáš Vršecký
Každý může být "vyvolený"...
Dost často se mi stává, že se mě ženy v posilovně ptají, jak to dělám, že mám postavu jakou mám, muže pak často překvapují moje silové nebo vytrvalostní výkony a zajímá je, jak jsem té síly dosáhla. To přece není možné! Jenže ono je možné opravdu všechno! Jsem o tom skálopevně přesvědčena! Pokud si něco usilovně přejete, jdete za tím.... tak najednou zjistíte, že už to není jen přání, ale skutečnost, realita. Je to skvělý pocit, když najednou zjistíte, že to všechno není sen, ale skutečnost! :)
Nejde ovšem jen snít. Ke svým snům se musíte dopracovat. A že to není otázka pár týdnů nebo měsíců! To je taky odpověď na to, proč žádaných výsledků dosahuje v posilovnách tak málo lidí...
Největší chybou, které se dopouští většina cvičenců, je netrpělivost. Netrpělivost rovná se už předem konec.
Ano, i já jsem netrpělivá, ale i přes to se snažím tuto vlastnost hodně ovládat a dává mi to hodně práce, ale snažím se postupovat systematicky. To je asi při přeměně životního stylu to nejdůležitější. Už nehodlám promarnit několik let jen kvůli své netrpělivosti. Všechno musí mít systém a řád, všechno musí mít hlavu a patu, všechno musí jít logicky po sobě. Pokud tomu tak není, můžu vám rovnou říct, že zbytečně mrháte časem a nikam se neposunete. Cvičím několik let, ale až posledních pár se dá považovat za opravdové cvičení, které má systém a řád a i tak mám stále co zlepšovat a stále bojuji se svojí nedočkavostí a netrpělivostí a snažím se ji přemoct. Doufám, že už jsem konečně na správné cestě, že jsem pochopila základní princip. Myslím, že už ano, i když bych se často nejraději na celý systém vykašlala a udělala to, co se mi zrovna chce... ale nesmím! Nejde dělat dvě věci najednou. Proto ještě před tím, než začnete si rozmyslete, co chcete a za tím si jděte. Nelze chtít vše najednou. Nelze mít několik protichůdných cílů. Pokud se o to budete snažit, zjistíte nakonec, že jste nedosáhli ani jednoho. Soustřeďte se na to, co je pro vás prioritní, co chcete nejvíc a co je momentálně pro vás nejdůležitější a za tím jděte. Nekoukejte se na to, co dělají ostatní, nenechejte se ovlivnit nebo zlákat. Mějte před sebou jen svůj cíl a za ním si jděte. Až ho dosáhnete, můžete se vrhnout na další.
Ještě jednou opakuji – nejde dělat víc věcí najednou. Rozmyslete se, co chcete a tomu pak přizpůsobte trénink, stravu a ostatní aspekty.
Další chybou, která taktéž spočívá s netrpělivostí je ta, že spousta lidí se nadchne a okamžitě převrátí svůj život naruby. Jakmile toto u někoho vidím, je mi jasné, že stejně tak, jak se do cvičení a změny životního stylu, vrhnul po hlavě, stejně rychle pak taky skončí.
Tělo je velmi citlivé na veškeré změny a to i nepatrné. Postupujte krok za krokem! Člověk, který nikdy v životě necvičil, nemůže začít cvičit 5x týdně! Stejně tak pokud jste se dosud krmili výhradně českou kuchyní, omáčkami, knedlíky, sušenkami atd., je nesmysl se začít stravovat pouze naklíčenými semínky a zeleninou!
Postupujte systematicky. Po velmi malých krůčcích, ale za to trvale.
Ano, to je na tom to nejtěžší. Každý chce hned velké změny, ale to není možné! Umět dělat drobné nepatrné změny, je mnohem větší umění. I s tréninkem opatrně. Nezačínejte hned s obrovskou intenzitou a zátěžemi, když na to vaše tělo není zvyklé! V tom lepším případě se pouze přetrénujete, v horším může dojít ke zranění, které vás vyřadí „ze hry“ na nějakou dobu. Nechte sví klouby zvyknout na zátěž postupně!
Stejně tak, pokud jste nikdy nedělali žádnou aerobní zátěž, je nesmysl začít 5x týdně běhat! Začínejte postupně. Třeba jen 2x týdně po dobu 15ti minut. Zdá se vám to málo? Zkuste to! A uvidíte! Výsledky to mít bude! Až si tělo zvykne, můžete zvýšit na 20-30 minut.
Takto postupujte ve všem. Nejhorší jsou „radikální řezy“. To je nejhorší, co můžete udělat. Ano, chápu, že člověk má někdy náladu, kdy by nejraději běhal celou noc, když příjde z obchodů, kde mu byly všechny kalhoty malé. Ale tomu musíte předejít. Napočítejte si do deseti (klidně do sta ;)) a začněte postupně!
Pokud se týká nejrůznějších diet a stravovacích režimů, platí opět to samé. Proč začínat s radikální dietou, když už teď máte ve svém jídelníčku mezery? Napřed začněte postupně ničit tyto mezery. Až bude váš jídelníček po dobu dvou měsíců dokonalý a vaše tělo přestane reagovat, až pak začněte přemýšlet o dalších úpravách, případně diety (sacharidové vlny, CKD...).
Věřte, že i na úplně malé změny, jako je vynechání jednoho jogurtu týdně (cca 500kj), bude tělo reagovat. Proč začínat hned drasticky? Kam budete pokračovat dál, když už teď začnete tvrdě? Co až tělo stagnuje? Nebudete se mít kam dál posunout, protože si zbytečně vyčerpáte své možnosti!
Chápu, že netrpělivý je snad každý, ale s tím, že výsledky neuvidíte hned, se buď smíříte nebo ani nezačínejte, protože to pro vás stejně nebude mít smysl, akorát se budete pár týdnů trápit a pak stejně přestanete a výsledek bude nula nic.
Jen ten, kdo se smíří s tím, že přestavba těla je dlouhodobou záležitostí, může uspět. Jen ten, kdo ovládne svojí netrpělivost a postupuje systematicky.
Sama mám zkušenosti se svým tělem a myslím, že nejsem sama. Někdy si připadám hubená, někdy už tlustá (když jsem nabrala o 1-2kg více než při hmotnosti, kdy jsem si přišla hubená:D). Donedávna se tyto moje psychické výkyvy projevovaly tak, že jsem měla tendenci buď nabírat nebo hubnout. Ale to tak, že jsem nesplnila ani jeden z těchto cílů. Jeden týden jsem si připadala hubená, další tlustá. Ale takhle to nejde! Je třeba si uvědomit, co je s tělem třeba. Pokud potřebujete rýsovat, rozhodněte se pro to a zapomeňte na svoje pocity, jestli už to je moc nebo ne a vytrvejte. Ušijte si dietu i trénink na míru tomuto cíli, přitejde postupně aerobní aktivitu. Začínejte třeba u 20ti minut 2-3x týdně a dopracujte se ke 40ti minutám 4x týdně.
Pokud si myslíte, že potřebujete nabrat svalovou hmotu, smiřte se s tím, že nelze nabírat jen svaly. Budete nabírat i tuk. Snažte se ovšem, aby např. z jednoho nabraného kilogramu tvořilo ¾ svaloviny a jen ta jedna čtvrtina byla tuk. Nemyslete na to, že TEĎ vypadáte hrozně, že jste zalité a splývá vám rameno s bicepsem. To potom vyrýsujete. Nesmíte se bát. Stejně jako já jsem se bála. Už mi někdy přišlo, že už to je moc a začala jsem raději rýsovat, aby ze mě nebyla „tuková koule“. To je ovšem chyba. Musíte vytrvat. Když vytrváte, třeba chvilku nebudete vypadat úplně podle svých představ, ale po vyrýsování budete vypadat lépe než kdykoliv předtím. Důležité je proto si stanovit cíl a za tím si jít. Zhodnotit stávající situaci, zhodnotit svoje výhody a slabiny a dle tohoto hodnocení udělat systém postupných cílů. Dokud nedosáhnete jednoho cíle, nesmíte postupovat dál. Až po dosažení té mety se přesuňte na další.
Kašlete na to, co si o vás budou myslet ostatní. Vy to děláte pro sebe. Najděte si svoji motivaci, která vám pomůže i ve chvílích, kdy budete mít chuť všechno vzdát. Dosáhnutí dalších a dalších met vás nenechá to vzdát. Přeci se nevzdáte, když už jste pro to udělali tolik práce a věnovali tolik času. Byla by to škoda!
Najděte si kolem sebe alespoň jednoho člověka, který bude stát při vás a podpoří vás. Pro mě osobně jsou lidé kolem mě největší motivací. Snažím se obklopovat se lidmi, kteří mi něco dávají, kteří mě mají rádi a podporují mě. Naopak se vyhýbám těm, kterým jsem pro smích a kteří mě berou za blázna. Vím totiž, že já chybu nedělám a že oni přehodnotí časem svůj názor, ne já!
Jděte za tím, o čem jste přesvědčení. Neříkám jít hlava nehlava, to určitě ne. Ale postupně a tak, abyste tím nikomu neubližovali.
Za dobu, co cvičím, se kolem mě vystřídalo spousta lidí. Jen málokdo vydrží. Ale ti, co vydrželi, jsou teď nejlepší. I já vydržím. I já už jsem nějakou dobu vydržela a už začínám sklízet ovoce. Tohle je tajemství úspěchu. Nevzdát to a vydržet.
Nejde ovšem jen snít. Ke svým snům se musíte dopracovat. A že to není otázka pár týdnů nebo měsíců! To je taky odpověď na to, proč žádaných výsledků dosahuje v posilovnách tak málo lidí...
Největší chybou, které se dopouští většina cvičenců, je netrpělivost. Netrpělivost rovná se už předem konec.
Ano, i já jsem netrpělivá, ale i přes to se snažím tuto vlastnost hodně ovládat a dává mi to hodně práce, ale snažím se postupovat systematicky. To je asi při přeměně životního stylu to nejdůležitější. Už nehodlám promarnit několik let jen kvůli své netrpělivosti. Všechno musí mít systém a řád, všechno musí mít hlavu a patu, všechno musí jít logicky po sobě. Pokud tomu tak není, můžu vám rovnou říct, že zbytečně mrháte časem a nikam se neposunete. Cvičím několik let, ale až posledních pár se dá považovat za opravdové cvičení, které má systém a řád a i tak mám stále co zlepšovat a stále bojuji se svojí nedočkavostí a netrpělivostí a snažím se ji přemoct. Doufám, že už jsem konečně na správné cestě, že jsem pochopila základní princip. Myslím, že už ano, i když bych se často nejraději na celý systém vykašlala a udělala to, co se mi zrovna chce... ale nesmím! Nejde dělat dvě věci najednou. Proto ještě před tím, než začnete si rozmyslete, co chcete a za tím si jděte. Nelze chtít vše najednou. Nelze mít několik protichůdných cílů. Pokud se o to budete snažit, zjistíte nakonec, že jste nedosáhli ani jednoho. Soustřeďte se na to, co je pro vás prioritní, co chcete nejvíc a co je momentálně pro vás nejdůležitější a za tím jděte. Nekoukejte se na to, co dělají ostatní, nenechejte se ovlivnit nebo zlákat. Mějte před sebou jen svůj cíl a za ním si jděte. Až ho dosáhnete, můžete se vrhnout na další.
Ještě jednou opakuji – nejde dělat víc věcí najednou. Rozmyslete se, co chcete a tomu pak přizpůsobte trénink, stravu a ostatní aspekty.
Další chybou, která taktéž spočívá s netrpělivostí je ta, že spousta lidí se nadchne a okamžitě převrátí svůj život naruby. Jakmile toto u někoho vidím, je mi jasné, že stejně tak, jak se do cvičení a změny životního stylu, vrhnul po hlavě, stejně rychle pak taky skončí.
Tělo je velmi citlivé na veškeré změny a to i nepatrné. Postupujte krok za krokem! Člověk, který nikdy v životě necvičil, nemůže začít cvičit 5x týdně! Stejně tak pokud jste se dosud krmili výhradně českou kuchyní, omáčkami, knedlíky, sušenkami atd., je nesmysl se začít stravovat pouze naklíčenými semínky a zeleninou!
Postupujte systematicky. Po velmi malých krůčcích, ale za to trvale.
Ano, to je na tom to nejtěžší. Každý chce hned velké změny, ale to není možné! Umět dělat drobné nepatrné změny, je mnohem větší umění. I s tréninkem opatrně. Nezačínejte hned s obrovskou intenzitou a zátěžemi, když na to vaše tělo není zvyklé! V tom lepším případě se pouze přetrénujete, v horším může dojít ke zranění, které vás vyřadí „ze hry“ na nějakou dobu. Nechte sví klouby zvyknout na zátěž postupně!
Stejně tak, pokud jste nikdy nedělali žádnou aerobní zátěž, je nesmysl začít 5x týdně běhat! Začínejte postupně. Třeba jen 2x týdně po dobu 15ti minut. Zdá se vám to málo? Zkuste to! A uvidíte! Výsledky to mít bude! Až si tělo zvykne, můžete zvýšit na 20-30 minut.
Takto postupujte ve všem. Nejhorší jsou „radikální řezy“. To je nejhorší, co můžete udělat. Ano, chápu, že člověk má někdy náladu, kdy by nejraději běhal celou noc, když příjde z obchodů, kde mu byly všechny kalhoty malé. Ale tomu musíte předejít. Napočítejte si do deseti (klidně do sta ;)) a začněte postupně!
Pokud se týká nejrůznějších diet a stravovacích režimů, platí opět to samé. Proč začínat s radikální dietou, když už teď máte ve svém jídelníčku mezery? Napřed začněte postupně ničit tyto mezery. Až bude váš jídelníček po dobu dvou měsíců dokonalý a vaše tělo přestane reagovat, až pak začněte přemýšlet o dalších úpravách, případně diety (sacharidové vlny, CKD...).
Věřte, že i na úplně malé změny, jako je vynechání jednoho jogurtu týdně (cca 500kj), bude tělo reagovat. Proč začínat hned drasticky? Kam budete pokračovat dál, když už teď začnete tvrdě? Co až tělo stagnuje? Nebudete se mít kam dál posunout, protože si zbytečně vyčerpáte své možnosti!
Chápu, že netrpělivý je snad každý, ale s tím, že výsledky neuvidíte hned, se buď smíříte nebo ani nezačínejte, protože to pro vás stejně nebude mít smysl, akorát se budete pár týdnů trápit a pak stejně přestanete a výsledek bude nula nic.
Jen ten, kdo se smíří s tím, že přestavba těla je dlouhodobou záležitostí, může uspět. Jen ten, kdo ovládne svojí netrpělivost a postupuje systematicky.
Sama mám zkušenosti se svým tělem a myslím, že nejsem sama. Někdy si připadám hubená, někdy už tlustá (když jsem nabrala o 1-2kg více než při hmotnosti, kdy jsem si přišla hubená:D). Donedávna se tyto moje psychické výkyvy projevovaly tak, že jsem měla tendenci buď nabírat nebo hubnout. Ale to tak, že jsem nesplnila ani jeden z těchto cílů. Jeden týden jsem si připadala hubená, další tlustá. Ale takhle to nejde! Je třeba si uvědomit, co je s tělem třeba. Pokud potřebujete rýsovat, rozhodněte se pro to a zapomeňte na svoje pocity, jestli už to je moc nebo ne a vytrvejte. Ušijte si dietu i trénink na míru tomuto cíli, přitejde postupně aerobní aktivitu. Začínejte třeba u 20ti minut 2-3x týdně a dopracujte se ke 40ti minutám 4x týdně.
Pokud si myslíte, že potřebujete nabrat svalovou hmotu, smiřte se s tím, že nelze nabírat jen svaly. Budete nabírat i tuk. Snažte se ovšem, aby např. z jednoho nabraného kilogramu tvořilo ¾ svaloviny a jen ta jedna čtvrtina byla tuk. Nemyslete na to, že TEĎ vypadáte hrozně, že jste zalité a splývá vám rameno s bicepsem. To potom vyrýsujete. Nesmíte se bát. Stejně jako já jsem se bála. Už mi někdy přišlo, že už to je moc a začala jsem raději rýsovat, aby ze mě nebyla „tuková koule“. To je ovšem chyba. Musíte vytrvat. Když vytrváte, třeba chvilku nebudete vypadat úplně podle svých představ, ale po vyrýsování budete vypadat lépe než kdykoliv předtím. Důležité je proto si stanovit cíl a za tím si jít. Zhodnotit stávající situaci, zhodnotit svoje výhody a slabiny a dle tohoto hodnocení udělat systém postupných cílů. Dokud nedosáhnete jednoho cíle, nesmíte postupovat dál. Až po dosažení té mety se přesuňte na další.
Kašlete na to, co si o vás budou myslet ostatní. Vy to děláte pro sebe. Najděte si svoji motivaci, která vám pomůže i ve chvílích, kdy budete mít chuť všechno vzdát. Dosáhnutí dalších a dalších met vás nenechá to vzdát. Přeci se nevzdáte, když už jste pro to udělali tolik práce a věnovali tolik času. Byla by to škoda!
Najděte si kolem sebe alespoň jednoho člověka, který bude stát při vás a podpoří vás. Pro mě osobně jsou lidé kolem mě největší motivací. Snažím se obklopovat se lidmi, kteří mi něco dávají, kteří mě mají rádi a podporují mě. Naopak se vyhýbám těm, kterým jsem pro smích a kteří mě berou za blázna. Vím totiž, že já chybu nedělám a že oni přehodnotí časem svůj názor, ne já!
Jděte za tím, o čem jste přesvědčení. Neříkám jít hlava nehlava, to určitě ne. Ale postupně a tak, abyste tím nikomu neubližovali.
Za dobu, co cvičím, se kolem mě vystřídalo spousta lidí. Jen málokdo vydrží. Ale ti, co vydrželi, jsou teď nejlepší. I já vydržím. I já už jsem nějakou dobu vydržela a už začínám sklízet ovoce. Tohle je tajemství úspěchu. Nevzdát to a vydržet.
středa 15. srpna 2007
"...nechci vypadat jako kulturistka!" aneb ženy v posilovně
Ještě před nedávnem bylo potkat ženu v posilovně rarita. Posilovny a posilování svalů bylo výhradně mužskou záležitostí. Pro ženy byla určena jazz gymnastika (později aerobik). Doba naštěstí pokročila a dnes nikoho žena ve fitku nepřekvapí (dle statistik je žen v současné době ve fitnesscentrech dokonce více než mužů!).
Přesto existuje v souvislosti se cvičením žen mnoho předsudků…
Doufám, že se mi alespoň trochu podaří některé předsudky odbourat tímto článkem.
1. "Nechci vypadat jako kulturistka!"
Mnoho žen se bojí cvičení se zátěží, protože si myslí, že tak zmohutní a bude vypadat jako muži. Že párkrkrát zvednou činku a ráno se probudí jako Arnold Schwarzenegger (ano, dokonce jsem se setkala i s dívkou, která se bála do ruky vzít 2kg činku, aby jí nenarostly svaly...tomu se musím opravdu jen smát! Kéž by to bylo tak jednoduché!). OMYL!!! Ženy mají jiné hormonální složení než muži a protože mají nedostatek hormonu testosteronu, NEMŮŽOU jim narůst při normálním cvičení velké svaly.
Kulturistky, které vidíte na obrázcích musí vynakládat hrozné úsilí, aby své svalnaté postavy dosáhly (a i si jí udržely!). Musí mít nejenom dobré genetické předpoklady, ale musí velmi VELMI tvrdě trénovat s velmi VELMI těžkou zátěží, kterou ani nepředpokládám, že by některá z vás někdy používala. Dále musí věnovat pozornost stravě, doplňkům výživy, regeneraci a v neposlední řadě... dopomáhají dopingem. Bez dopingu NIKDY žena nemůže mít obrovské svaly.
Nebojte se vah! Ani s vyšší zátěží vám totiž obrovské svaly nenarostou. Pouze se vám vytvaruje postava do žádoucích křivek a zkvalitní se vám svalovina (ne objem, ale tvrdost svalu). Důkazem vám může být to, že já sama používám řekla bych na ženu (často i na muže :D ) hodně velké zátěže a troufám si říct, že stále vypadám křehce a žensky.
Spousta žen se bojí, že jim díky cvičení zmizí prsa. Prsa jsou tvořena především tukem a dále prsní tkání, jejíž tvar a velikost jsou dány geneticky. Ano, pokud zhubnete tuk (k čemuž vám rozhodně nestačí jen cvičení, ale je třeba i úprava stravy), můžou se vám prsa zmenšit. Ale jak říkám, nejedná se o důsledek cvičení, ale o úbytek tuku v těle (který je způsoben hlavně vaším stravovacím režimem). Cvičením ovšem můžete prsa krásně zpevnit a zaručuju vám, že rozhodně nebudou vypadat kvůli tomu hůř! :)
2. „Všichni na mě budou koukat!“
Spousta žen se bojí vkročit do posilovny, protože si myslí, že bude středem pozornosti, že se budou všichni dívat na její špeky na bocích, povolených paží a celulitidu na stehnech. Že posilovna je plná vysportovaných krásných lidí s dokonalou postavou... ale kdyby to tak bylo, proč by ti dokonalí lidé chodili ještě cvičit?
Věřte, že osazenstvo posiloven jsou z převážné většiny normální průměrní lidé, kteří se jdou stejně jako vy po práci odreagovat a udělat něco pro svoje zdraví a postavu.
Ano, ve fitku určitě budou i dokonalé postavy... ale tak jedna nebo dvě. Zbytek jsou naprosto průměrní lidé s normální postavou. Takže tyto obavy jsou zcela zbytečné.
Ani toho, že budete středem pozornosti, bych se nebála. Pokud si nenaložíte 100kg na bench press, obávám se, že odejdete bez povšimnutí. Posilovna není bar, lidé sem chodí hlavně cvičit a ne se očumovat. Jasně, i tady se setkáte s čumily a v některých posilovnách i s baliči (zaručuji vám, že v typických bouchárnách se ovšem s takovými týpky nesetkáte, spíše je potkáte v moderních velkých fitcentrech)... ale rozhodně to není pravidlem, spíše vyjímkou. Většina pánů si jde do posilovny opravdu zacvičit a musí se soustředit na trénink, s koukáním by toho moc nenacvičili:)
P.S. Když už koukaj, tak se to snaží dělat většinou nenápadně a rozhodně to znamená, že se jim líbíte a ne, že máte velký zadek ;]
3. "Ženy by měly cvičit jinak než muži"
Často se setkávám s názorem, že ženy by neměly cvičit stejným způsobem jako muži. Já osobně zastávám ovšem názor, že trénink by měl být sestaven dle požadovaných cílů a to bez ohledu na pohlaví jedince.
Když přijdete do posilovny, 50% žen potkáte na abdukcích/ addukcích (tzv. gyndách), v lepším případě ještě na strojích jako je peck-deck. Dalších 45% bude na aerobních trenažerech jako je stepper, rotoped či pás (z toho minimálně 50% si u toho bude číst ještě časopis nebo se bavit s kamarádkou... ale to už bych odbočila od tématu). Pouze asi tak 5% žen (když budu optimista) uvidíte cvičit na lavičkách cviky jako bench press a podobně.
Dodnes mi není jasné jedno.. Proč si ženy myslí, že posilováním těchto svalů:
získají krásné nohy???
Ano, přesně tyto malé kousky svalů posilujete na izolovaných strojích jako snožování a roznožování. Nezdá se vám to jako zbytečné plýtvání energie? ... odpověď nechám na vás...(moje nápověda je: dřepy, výpady, leg press)
Další věcí, se kterou se často setkávám je, že ženy procvičují pouze určité partie (konkrétně to jsou břicho, nohy, zadek a boky) a myslí si, že tak získají pěknou postavu. Další omyl! Myslíte si, že když máte širokou pánev, tak jí cvičením zúžíte? Ne! Ale co můžete udělat je, že ji opticky „zamaskujete“. Věnujte pozornost ramenům a zádům. Pokud rozšíříte vršek, spodek bude hned vypadat opticky menší a lidé se vás budou ptát, jak to děláte, že máte tak úzké boky a malý zadeček (také osobní zkušenost...rozhodně jsem nebyla nikdy považovaná za malou prdelku jako je tomu dnes a to i přes to, že ji moje pozadí je větší než kdysi!! :D). Nezapomínejte ani na paže! Kolik z vás nosí krátká trička a tílka? A kolik žen má krásné paže? Skoro žádná. Přitom krásné paže dělají divy! Paže dáváte na odiv téměř neustále. Uvidíte, jak se změní váš celkový vzhled jen tím, že si vytvarujete hezké paže.
Dalším omylem jsou nekonečné počty opakování. Vězte, že stovky opakování opravdu nikam nevedou. Zvyšte raději zátěž! Můžete se těšit na mnohem výraznější výsledky za mnohem kratší čas.
Cvičte efektivně! Nemusíte trávit v posilovně hodiny! Stačí, když budete vědět, jak na to! Stejně jako u všeho - myslete i u cvičení logicky!
Přesto existuje v souvislosti se cvičením žen mnoho předsudků…
Doufám, že se mi alespoň trochu podaří některé předsudky odbourat tímto článkem.
1. "Nechci vypadat jako kulturistka!"
Mnoho žen se bojí cvičení se zátěží, protože si myslí, že tak zmohutní a bude vypadat jako muži. Že párkrkrát zvednou činku a ráno se probudí jako Arnold Schwarzenegger (ano, dokonce jsem se setkala i s dívkou, která se bála do ruky vzít 2kg činku, aby jí nenarostly svaly...tomu se musím opravdu jen smát! Kéž by to bylo tak jednoduché!). OMYL!!! Ženy mají jiné hormonální složení než muži a protože mají nedostatek hormonu testosteronu, NEMŮŽOU jim narůst při normálním cvičení velké svaly.
Kulturistky, které vidíte na obrázcích musí vynakládat hrozné úsilí, aby své svalnaté postavy dosáhly (a i si jí udržely!). Musí mít nejenom dobré genetické předpoklady, ale musí velmi VELMI tvrdě trénovat s velmi VELMI těžkou zátěží, kterou ani nepředpokládám, že by některá z vás někdy používala. Dále musí věnovat pozornost stravě, doplňkům výživy, regeneraci a v neposlední řadě... dopomáhají dopingem. Bez dopingu NIKDY žena nemůže mít obrovské svaly.
Nebojte se vah! Ani s vyšší zátěží vám totiž obrovské svaly nenarostou. Pouze se vám vytvaruje postava do žádoucích křivek a zkvalitní se vám svalovina (ne objem, ale tvrdost svalu). Důkazem vám může být to, že já sama používám řekla bych na ženu (často i na muže :D ) hodně velké zátěže a troufám si říct, že stále vypadám křehce a žensky.
Spousta žen se bojí, že jim díky cvičení zmizí prsa. Prsa jsou tvořena především tukem a dále prsní tkání, jejíž tvar a velikost jsou dány geneticky. Ano, pokud zhubnete tuk (k čemuž vám rozhodně nestačí jen cvičení, ale je třeba i úprava stravy), můžou se vám prsa zmenšit. Ale jak říkám, nejedná se o důsledek cvičení, ale o úbytek tuku v těle (který je způsoben hlavně vaším stravovacím režimem). Cvičením ovšem můžete prsa krásně zpevnit a zaručuju vám, že rozhodně nebudou vypadat kvůli tomu hůř! :)
2. „Všichni na mě budou koukat!“
Spousta žen se bojí vkročit do posilovny, protože si myslí, že bude středem pozornosti, že se budou všichni dívat na její špeky na bocích, povolených paží a celulitidu na stehnech. Že posilovna je plná vysportovaných krásných lidí s dokonalou postavou... ale kdyby to tak bylo, proč by ti dokonalí lidé chodili ještě cvičit?
Věřte, že osazenstvo posiloven jsou z převážné většiny normální průměrní lidé, kteří se jdou stejně jako vy po práci odreagovat a udělat něco pro svoje zdraví a postavu.
Ano, ve fitku určitě budou i dokonalé postavy... ale tak jedna nebo dvě. Zbytek jsou naprosto průměrní lidé s normální postavou. Takže tyto obavy jsou zcela zbytečné.
Ani toho, že budete středem pozornosti, bych se nebála. Pokud si nenaložíte 100kg na bench press, obávám se, že odejdete bez povšimnutí. Posilovna není bar, lidé sem chodí hlavně cvičit a ne se očumovat. Jasně, i tady se setkáte s čumily a v některých posilovnách i s baliči (zaručuji vám, že v typických bouchárnách se ovšem s takovými týpky nesetkáte, spíše je potkáte v moderních velkých fitcentrech)... ale rozhodně to není pravidlem, spíše vyjímkou. Většina pánů si jde do posilovny opravdu zacvičit a musí se soustředit na trénink, s koukáním by toho moc nenacvičili:)
P.S. Když už koukaj, tak se to snaží dělat většinou nenápadně a rozhodně to znamená, že se jim líbíte a ne, že máte velký zadek ;]
3. "Ženy by měly cvičit jinak než muži"
Často se setkávám s názorem, že ženy by neměly cvičit stejným způsobem jako muži. Já osobně zastávám ovšem názor, že trénink by měl být sestaven dle požadovaných cílů a to bez ohledu na pohlaví jedince.
Když přijdete do posilovny, 50% žen potkáte na abdukcích/ addukcích (tzv. gyndách), v lepším případě ještě na strojích jako je peck-deck. Dalších 45% bude na aerobních trenažerech jako je stepper, rotoped či pás (z toho minimálně 50% si u toho bude číst ještě časopis nebo se bavit s kamarádkou... ale to už bych odbočila od tématu). Pouze asi tak 5% žen (když budu optimista) uvidíte cvičit na lavičkách cviky jako bench press a podobně.
Dodnes mi není jasné jedno.. Proč si ženy myslí, že posilováním těchto svalů:
získají krásné nohy???
Ano, přesně tyto malé kousky svalů posilujete na izolovaných strojích jako snožování a roznožování. Nezdá se vám to jako zbytečné plýtvání energie? ... odpověď nechám na vás...(moje nápověda je: dřepy, výpady, leg press)
Další věcí, se kterou se často setkávám je, že ženy procvičují pouze určité partie (konkrétně to jsou břicho, nohy, zadek a boky) a myslí si, že tak získají pěknou postavu. Další omyl! Myslíte si, že když máte širokou pánev, tak jí cvičením zúžíte? Ne! Ale co můžete udělat je, že ji opticky „zamaskujete“. Věnujte pozornost ramenům a zádům. Pokud rozšíříte vršek, spodek bude hned vypadat opticky menší a lidé se vás budou ptát, jak to děláte, že máte tak úzké boky a malý zadeček (také osobní zkušenost...rozhodně jsem nebyla nikdy považovaná za malou prdelku jako je tomu dnes a to i přes to, že ji moje pozadí je větší než kdysi!! :D). Nezapomínejte ani na paže! Kolik z vás nosí krátká trička a tílka? A kolik žen má krásné paže? Skoro žádná. Přitom krásné paže dělají divy! Paže dáváte na odiv téměř neustále. Uvidíte, jak se změní váš celkový vzhled jen tím, že si vytvarujete hezké paže.
Dalším omylem jsou nekonečné počty opakování. Vězte, že stovky opakování opravdu nikam nevedou. Zvyšte raději zátěž! Můžete se těšit na mnohem výraznější výsledky za mnohem kratší čas.
Cvičte efektivně! Nemusíte trávit v posilovně hodiny! Stačí, když budete vědět, jak na to! Stejně jako u všeho - myslete i u cvičení logicky!
úterý 7. srpna 2007
Etiketa v posilovně
V plánu dnes mám záda a lýtka… jsem úplně zažraná do tréninku a nevnímám okolí. Zajímá mě jen moje činka a moje záda. Přítahy s velkou činkou v předklonu….cítím, jak se mi dostává krev do zad a jak mi „rostou před očima“… celý vršek napumpovaný krví…. endorfiny…endorfiny….bolest…endorfiny… prostě parádní pocit. „tak a už poslední série“ říkám si v duchu. Naložím ještě další dva kotouče na každou stranu osy a jdu na to. První opakování, druhé, tři, čtyři… v tom mi někdo klepe na rameno a začne mi cosi povídat! Moje koncentrace na činku a moje záda je absolutně pryč! Nejraději bych tomu člověku v tu chvíli vlepila facku!!… Neudělám to. Ovládnu se a udýchaná zahučím něco ve smyslu „počkej chvilku až odjedu!“ Beztak už je tato série narušená a po pár opakováních svoji snahu přitáhnout osu k pasu vzdávám a mrknu na slečnu, co teda tak nutně potřebuje…“Jééé! Ty máš super kalhoty. Můžu se tě zeptat, okdud?“…. v tu ránu už nemám chuť jí dát facku, ale nejradši bych jí za tohle uškrtila (tajně jsem doufala, že se zeptá alespoň na něco ohledně cvičení)! Ovládnu se a mile odpovídám…Dívka odchází, série už napravit nejde.
Toto se při dnešním tréninku opakovalo 3x!! Sice se mě každý ptal na něco jiného (ne na kalhoty :-D), ale třikrát mě někdo vyrušil….
Dnešní trénink mě tak inspiroval k napsání tohoto článku…
Nikdy nezapomínejte, že ve fitku necvičíte sami a že určitým chováním můžete obtěžovat/někdy dokonce i ohrožovat/ svoje okolí.
Za dobu, co cvičím jsem vystřídala už několik posiloven. V každé byly jiné zvyklosti, jiní lidé, jiná atmosféra… ale určitá základní „pravidla“ byla stejná všude, ať už to byla chlapská bouchárna s rodinnou atmosférou nebo velké vypulírované anonymní fitko.
Snad v každé posilovně najdete její řád, který by měli klienti dodržovat. Já se pokusím vypíchnout několik základních pravidel etikety chování v posilovně, která bývají zvykem snad všude.
Nedodržování těchto pravidel v posilovně je neslušné a je to něco jako když nepustíte sednout v tramvaji starou babičku nebo nepozdravíte svého známého.
1. Po posilovně nechoďte v botech, které nosíte na ven. Představte si, že často ležíte na zemi na podložce a máte ležet na nějakém bordelu zvenčí! Když se mohou přezouvat všichni, dělejte to také. Pokud se do šaten musí přecházet přes sál posilovny a vy nechcete chodit přes gym jen v ponožkách nebo bosi, přezujte se do vašich cvičebních bot nebo si noste nějaké pantofle na přezutí.
2. Používejte ručník! Do posilovny si nikdy nezapomínejte brát ručník, kterým si nejen „zarezervujete“ stroj, který používáte, ale hlavně předejdete jeho ušpinění potem. Pokud po vás na lavičce zůstanou kapky potu, nezapomeňte je otřít. Není nic odpornějšího než jít po někom na potem mokrý stroj…. Ble! Když jsme u toho, nezapomínejte si brát ručníky dva – jeden na stroje do posilovny a jeden pak do sprchy po cvičení.
3. Uklízejte po sobě! Nikdo není zvědav, kolik jste měli naloženo na dřepech. Vždy, když opouštíte stroj/činku, sundejte všechny kotouče a dejte je tam, kam patří (a kotouče, ani činky opravdu nepatří na zem ;o))! Ani zpřeházené kotouče, kdy je 25kilový na 5kilovém není to pravé. Uklízejte náčiní zkrátka tam, kde je jeho místo. Opravdu není příjemné sundávat z legpressu z výšky očí několik cizích 50kg kotoučů!! Pokud je ve vašem zvyku neuklízet po sobě a náhodou by k vám přišla nějaká slečna a vynadala vám, vězte, že jste právě možná potkali mě ;o)
4. Nekřičte! Nikdo není zvědavý, že jste včera sklidili letošní úrodu nebo že se chystáte se večer na diskotéku. Rušíte tím okolí. Stejně tak i „chlapácké“ hýkání při zvednutí byť jen prázdné osy není na místě. Dívky to stejně neocení, ba naopak. Mužnost se ukazuje jinak ;o) Příjde mi k smíchu, když někdo takto hýká přes celou činkárnu a jeho sparing na něj z plných plic řve: “Dělej kurváááá!!!” V tu chvíli si říkám, že by lépe udělal, kdyby se soustředil na dýchání. Nemám nic proti hýknutí a já se taky často potřebuju zvukově uvolnit. Ale křičet přes celou posilovnu? Opravdu neznám člověka, kterému by to pomohlo k lepšímu výkonu ;o)
5.Telefon nechte doma nebo ve skříňce. Je to něco podobného jako předchozí bod. Vaše hovory s maminkou ani šéfem nikoho nezajímají. Teď jste navíc na tréninku! A nevěřím, že je někdo tak zaneprázdněn, že nemůžete ten telefon ani na hodinku denně vypnout! Vyvádí to z koncentrace vás i ostatní.
6. Nezabírejte všechny stroje/činky. Je sice fajn cvičit kruhové tréninky a supersérie, ale nezapomínejte, že i ostatní by si rádi zacvičili. Takovéhle tréninky si nechte na dobu, kdy je fitko prázdné, ale ve špičce to opravdu není vhodné. Představte si, jak by bylo asi vám, kdyby vám jeden člověk zabral najednou tři stroje, na kterých chcete cvičit.Pokud naopak chcete jít na stroj, na kterém cvičí někdo jiný, slušně se zeptejte, kolik sérií ještě má a případně se domluvte, jestli byste se mohli střídat. Nejednou se mi stalo, že jsem si odskočila jen na pár sekund napít a ručník z mého stroje byl sundaný a nějaká slečna si tam bez zeptání vesele cvičila. To je neslušnost!
7. Nevyrušujte nikdy nikoho, když cvičí. Pokud něco nutně potřebujete a nemůže to počkat až po tréninku, počkejte alespoň, až dotyčný docvičí sérii a až poté za ním běžte. Je to hrozná neslušnost mluvit na někoho, když cvičí! Kromě toho, že ho vyrušíte z koncentrace, si totiž může taky lehce ublížit. A úplnou nehorázností je někoho záměrně rozptylovat, snažit se ho rozesmívat, když cvičí a odvádět jeho pozornost od cvičení! Velmi lehce tak totiž může dojít ke zranění. Legrácky ano, ale rozhodně ne při cvičení. Mezi sériemi nebo po tréninku si v klidu můžete pak vše říct.
8. V šatně také nejste sami! Zabrat celou lavičku svými věcmi je drzost. Stejně tak nikdo není zvědavý v zimě na vaše trenýrky, ponožky a svršky rozpoložené po celém topení (ano, i toho jsem byla svědkem :-D)
Nebuďte sobci, chovejte se k ostatním ohleduplně a tak, jak chcete, aby se i oni chovali k vám.
Toto se při dnešním tréninku opakovalo 3x!! Sice se mě každý ptal na něco jiného (ne na kalhoty :-D), ale třikrát mě někdo vyrušil….
Dnešní trénink mě tak inspiroval k napsání tohoto článku…
Nikdy nezapomínejte, že ve fitku necvičíte sami a že určitým chováním můžete obtěžovat/někdy dokonce i ohrožovat/ svoje okolí.
Za dobu, co cvičím jsem vystřídala už několik posiloven. V každé byly jiné zvyklosti, jiní lidé, jiná atmosféra… ale určitá základní „pravidla“ byla stejná všude, ať už to byla chlapská bouchárna s rodinnou atmosférou nebo velké vypulírované anonymní fitko.
Snad v každé posilovně najdete její řád, který by měli klienti dodržovat. Já se pokusím vypíchnout několik základních pravidel etikety chování v posilovně, která bývají zvykem snad všude.
Nedodržování těchto pravidel v posilovně je neslušné a je to něco jako když nepustíte sednout v tramvaji starou babičku nebo nepozdravíte svého známého.
1. Po posilovně nechoďte v botech, které nosíte na ven. Představte si, že často ležíte na zemi na podložce a máte ležet na nějakém bordelu zvenčí! Když se mohou přezouvat všichni, dělejte to také. Pokud se do šaten musí přecházet přes sál posilovny a vy nechcete chodit přes gym jen v ponožkách nebo bosi, přezujte se do vašich cvičebních bot nebo si noste nějaké pantofle na přezutí.
2. Používejte ručník! Do posilovny si nikdy nezapomínejte brát ručník, kterým si nejen „zarezervujete“ stroj, který používáte, ale hlavně předejdete jeho ušpinění potem. Pokud po vás na lavičce zůstanou kapky potu, nezapomeňte je otřít. Není nic odpornějšího než jít po někom na potem mokrý stroj…. Ble! Když jsme u toho, nezapomínejte si brát ručníky dva – jeden na stroje do posilovny a jeden pak do sprchy po cvičení.
3. Uklízejte po sobě! Nikdo není zvědav, kolik jste měli naloženo na dřepech. Vždy, když opouštíte stroj/činku, sundejte všechny kotouče a dejte je tam, kam patří (a kotouče, ani činky opravdu nepatří na zem ;o))! Ani zpřeházené kotouče, kdy je 25kilový na 5kilovém není to pravé. Uklízejte náčiní zkrátka tam, kde je jeho místo. Opravdu není příjemné sundávat z legpressu z výšky očí několik cizích 50kg kotoučů!! Pokud je ve vašem zvyku neuklízet po sobě a náhodou by k vám přišla nějaká slečna a vynadala vám, vězte, že jste právě možná potkali mě ;o)
4. Nekřičte! Nikdo není zvědavý, že jste včera sklidili letošní úrodu nebo že se chystáte se večer na diskotéku. Rušíte tím okolí. Stejně tak i „chlapácké“ hýkání při zvednutí byť jen prázdné osy není na místě. Dívky to stejně neocení, ba naopak. Mužnost se ukazuje jinak ;o) Příjde mi k smíchu, když někdo takto hýká přes celou činkárnu a jeho sparing na něj z plných plic řve: “Dělej kurváááá!!!” V tu chvíli si říkám, že by lépe udělal, kdyby se soustředil na dýchání. Nemám nic proti hýknutí a já se taky často potřebuju zvukově uvolnit. Ale křičet přes celou posilovnu? Opravdu neznám člověka, kterému by to pomohlo k lepšímu výkonu ;o)
5.Telefon nechte doma nebo ve skříňce. Je to něco podobného jako předchozí bod. Vaše hovory s maminkou ani šéfem nikoho nezajímají. Teď jste navíc na tréninku! A nevěřím, že je někdo tak zaneprázdněn, že nemůžete ten telefon ani na hodinku denně vypnout! Vyvádí to z koncentrace vás i ostatní.
6. Nezabírejte všechny stroje/činky. Je sice fajn cvičit kruhové tréninky a supersérie, ale nezapomínejte, že i ostatní by si rádi zacvičili. Takovéhle tréninky si nechte na dobu, kdy je fitko prázdné, ale ve špičce to opravdu není vhodné. Představte si, jak by bylo asi vám, kdyby vám jeden člověk zabral najednou tři stroje, na kterých chcete cvičit.Pokud naopak chcete jít na stroj, na kterém cvičí někdo jiný, slušně se zeptejte, kolik sérií ještě má a případně se domluvte, jestli byste se mohli střídat. Nejednou se mi stalo, že jsem si odskočila jen na pár sekund napít a ručník z mého stroje byl sundaný a nějaká slečna si tam bez zeptání vesele cvičila. To je neslušnost!
7. Nevyrušujte nikdy nikoho, když cvičí. Pokud něco nutně potřebujete a nemůže to počkat až po tréninku, počkejte alespoň, až dotyčný docvičí sérii a až poté za ním běžte. Je to hrozná neslušnost mluvit na někoho, když cvičí! Kromě toho, že ho vyrušíte z koncentrace, si totiž může taky lehce ublížit. A úplnou nehorázností je někoho záměrně rozptylovat, snažit se ho rozesmívat, když cvičí a odvádět jeho pozornost od cvičení! Velmi lehce tak totiž může dojít ke zranění. Legrácky ano, ale rozhodně ne při cvičení. Mezi sériemi nebo po tréninku si v klidu můžete pak vše říct.
8. V šatně také nejste sami! Zabrat celou lavičku svými věcmi je drzost. Stejně tak nikdo není zvědavý v zimě na vaše trenýrky, ponožky a svršky rozpoložené po celém topení (ano, i toho jsem byla svědkem :-D)
Nebuďte sobci, chovejte se k ostatním ohleduplně a tak, jak chcete, aby se i oni chovali k vám.
pondělí 6. srpna 2007
Profily fitnessek - Klaudia Kinská
Ačkoliv tato mladá paní vypadá poněkud exoticky, původem pochází ze Slovenska.
Narodila se 15. června 1978 v Košicích.
Již od dětství se věnovala gymnastice, ve které dosáhla nemálo úspěchů. V letech 1993-1996 se stala trojnásobnou mistryní Slovenska ve sportovní gymnastice a v roce 1996 se také účastnila Olympijských her v Atlantě.
V roce 1997 se rozhodla zkusit fitness a zúčastnila se své první soutěže, kde obsadila 4. místo.
V roce 1999 se stala absolutní mistryní světa ve fitness v Sydney, což ji umožnilo získat profi kartu a přejít tak k profesionálkám. Třikrát startovala v Las Vegas na Fitness Olympia, kde v roce 2003 získala krásné 7. místo.
V současné době již nesoutěží a o návratu k soutěžím (bohužel) ani neuvažuje.
Její prioritou je v současnosti především její rodina a hlavně její syn Ryan, kterého přivedla na svět 23. ledna 2006. 
Video ukázka:
Narodila se 15. června 1978 v Košicích.
Již od dětství se věnovala gymnastice, ve které dosáhla nemálo úspěchů. V letech 1993-1996 se stala trojnásobnou mistryní Slovenska ve sportovní gymnastice a v roce 1996 se také účastnila Olympijských her v Atlantě.
V roce 1997 se rozhodla zkusit fitness a zúčastnila se své první soutěže, kde obsadila 4. místo.
V roce 1999 se stala absolutní mistryní světa ve fitness v Sydney, což ji umožnilo získat profi kartu a přejít tak k profesionálkám. Třikrát startovala v Las Vegas na Fitness Olympia, kde v roce 2003 získala krásné 7. místo.
V současné době již nesoutěží a o návratu k soutěžím (bohužel) ani neuvažuje.
Její prioritou je v současnosti především její rodina a hlavně její syn Ryan, kterého přivedla na svět 23. ledna 2006.
Galerie:
Video ukázka:
Profily fitnessek - Margaret Diubaldo
Pochází z Ontaria (Kanada).
V dětství se svými rodiči hodně cestovala, ale nejvíce doma si odjakživa připadala ve své rodné Kanadě.
V dětství neměla ke sportu příliš blízko. Až později na základní škole začala dělat akvabelu. Na střední škole se věnovala hlavně roztleskávání (cheerleedering) a také sportům jako je atletika, lyžování. V tu dobu se poprvé seznámila i s posilovnou. Učitel tělocviku na jejich škole jim tehdy řekl, že stroj peck-deck rozšiřuje hrudník a ona dodnes s úsměvem vzpomíná, jak jako 13tileté holky vždy čekaly frontu na tento zázračný přístroj :-D
Ve 20 letech objevila snowboarding a jógu. Trochu koketovala také s baletem, břišními tanci a hrála rekreačně volejbal a fotbal.
Ačkoliv už nějakou dobu posilovala, do svých 20ti let si nikdy nevypěstovala pro tento sport přílišnou vášeň. Poté začala trénovat častěji a krátce na to se začala velmi zajímat o fitness soutěže a modelig.
Navštívila tolik soutěží, kolik to jen bylo možné. Stala se nadšeným čtenářem téměř všech fitness časopisů, které vycházely a pídila se po všech informacích z oblasti fitness. Sama si tajně přála stát se jednou z těch těch krásných dívek, stát s nimi na soutěžním pódiu a nacházet svoje fotky ve sportovních časopisech.
V roce 2003, po 4 letech strávených v posilovně, se rozhodla připravit na svojí první soutěž.
Věděla, že bude potřeba dostat svůj trénink na vyšší úroveň a proto si najala osobního trenéra.
Potřebovala nabrat svaly a celkově vyrýsovat postavu.
V květnu 2003 startovala na svých prvních závodech v kategorii Fitness Model (na klasické soutěže fitness jí chyběla gymnastická průprava).
Během následujícího půl roku se zúčastnila dalších sedmi soutěží a stala se ikonou ve světě fitness. První soutěžní rok byl pro ni zlomový: seznámila se se spoustou nových lidí, pracovala pro mnoho fitness časopisů, poznala spoustu nových míst a vyspěla jak po stránce mentální a emocionální, tak i po stránce sportovní.
V roce 2004 se ovšem rozhodla skončit se soutěžením a rozhodla se vydat novým směrem –jako fitness modelka a herečka. V roce 2007 se opět k soutěžím vrátila.
Zde jsou Margaret soutěžní úspěchy:
FAME Fitness Model Championships -květen, 2003 1. místo
Fitness Model Competitor Montreal-červen, 2003 2. místo
Fitness Model Universe Competitor Miami-červen, 2003 Top 10
Fitness Model Competitor Molson Indy-červen, 2003 1. místo
Western Ontario Championships - Figure -listopad, 2003 3. místo
Ms Bikini America competitor-listopad, 2003 2.místo
Fitness Model America Competitor-listopad, 2003 1.místo
FAME Fitness Model Pro-červen, 2005 2. místo
FAME Fitness Model Pro-říjen, 2005 1. místo
FAME Fitness Model Pro World Championships-červen, 2006 1. místo
FAME Fitness Model Pro North American Championships-listopad, 2006 1. místo
FAME Fitness Model Pro West-dubenl, 2007 1. místo
FAME Fitness Model Pro National Championships-červen, 2007 2. místo
Galerie:
Více naleznete na: www.margaretdiubaldo.com
V dětství se svými rodiči hodně cestovala, ale nejvíce doma si odjakživa připadala ve své rodné Kanadě.
V dětství neměla ke sportu příliš blízko. Až později na základní škole začala dělat akvabelu. Na střední škole se věnovala hlavně roztleskávání (cheerleedering) a také sportům jako je atletika, lyžování. V tu dobu se poprvé seznámila i s posilovnou. Učitel tělocviku na jejich škole jim tehdy řekl, že stroj peck-deck rozšiřuje hrudník a ona dodnes s úsměvem vzpomíná, jak jako 13tileté holky vždy čekaly frontu na tento zázračný přístroj :-D
Ve 20 letech objevila snowboarding a jógu. Trochu koketovala také s baletem, břišními tanci a hrála rekreačně volejbal a fotbal.
Ačkoliv už nějakou dobu posilovala, do svých 20ti let si nikdy nevypěstovala pro tento sport přílišnou vášeň. Poté začala trénovat častěji a krátce na to se začala velmi zajímat o fitness soutěže a modelig.
Navštívila tolik soutěží, kolik to jen bylo možné. Stala se nadšeným čtenářem téměř všech fitness časopisů, které vycházely a pídila se po všech informacích z oblasti fitness. Sama si tajně přála stát se jednou z těch těch krásných dívek, stát s nimi na soutěžním pódiu a nacházet svoje fotky ve sportovních časopisech.
V roce 2003, po 4 letech strávených v posilovně, se rozhodla připravit na svojí první soutěž.
Věděla, že bude potřeba dostat svůj trénink na vyšší úroveň a proto si najala osobního trenéra.
Potřebovala nabrat svaly a celkově vyrýsovat postavu.
V květnu 2003 startovala na svých prvních závodech v kategorii Fitness Model (na klasické soutěže fitness jí chyběla gymnastická průprava).
Během následujícího půl roku se zúčastnila dalších sedmi soutěží a stala se ikonou ve světě fitness. První soutěžní rok byl pro ni zlomový: seznámila se se spoustou nových lidí, pracovala pro mnoho fitness časopisů, poznala spoustu nových míst a vyspěla jak po stránce mentální a emocionální, tak i po stránce sportovní.
V roce 2004 se ovšem rozhodla skončit se soutěžením a rozhodla se vydat novým směrem –jako fitness modelka a herečka. V roce 2007 se opět k soutěžím vrátila.
Zde jsou Margaret soutěžní úspěchy:
FAME Fitness Model Championships -květen, 2003 1. místo
Fitness Model Competitor Montreal-červen, 2003 2. místo
Fitness Model Universe Competitor Miami-červen, 2003 Top 10
Fitness Model Competitor Molson Indy-červen, 2003 1. místo
Western Ontario Championships - Figure -listopad, 2003 3. místo
Ms Bikini America competitor-listopad, 2003 2.místo
Fitness Model America Competitor-listopad, 2003 1.místo
FAME Fitness Model Pro-červen, 2005 2. místo
FAME Fitness Model Pro-říjen, 2005 1. místo
FAME Fitness Model Pro World Championships-červen, 2006 1. místo
FAME Fitness Model Pro North American Championships-listopad, 2006 1. místo
FAME Fitness Model Pro West-dubenl, 2007 1. místo
FAME Fitness Model Pro National Championships-červen, 2007 2. místo
Galerie:
Více naleznete na: www.margaretdiubaldo.com
neděle 5. srpna 2007
Pózování
Již včera jsem se zmínila o pózování ve čtvrtobratech a dnes bych toto téma ráda hlouběji rozvedla.
Jak už jsem říkala, tyto stránky jsou věnovány fitness a bodyfitness, proto se vůbec nebudu věnovat kulturistickému pózingu.
Na úvod musím zménit fakt, že v ČR existuje několik federací pořádajících soutěže. Každá federace má svoje pravidla a soutěžní řád, která upravují a stanovují podmínky soutěže a proto se v jednotlivých federacích může i pózing nepatrně lišit (každopádně obecná pravidla zůstávají stejná). Já se budu řídit pravidly v součesné době nejznámější federace - IFBB. Koho by zajímala pravidla soutěží podrobněji, tak soutěžní řád naleznete zde: http://www.skfcr.cz/_img/dokumenty/2006-04-06-pravidla-a-soutezni-rad-2006.doc
Nyní se vrátíme k pózování. Čvrt obrat = logicky otočení se o 90 stupňů. Tzn. provádí se čtyři čtvrtobraty - zpředu, pravý bok, levý bok a zezadu.
Základní pravidla uvedená výslovně v řádu jsou následující:
1. stoj spatný - tzn. závodnice musí mít špičky (i paty:-)) chodidel u sebe...schválně si to vyzkoušejte... Když dáte totiž lehce špičky od sebe, nohy vypadají lépe (po stranách stehen více vyniknou "kapky"). Z toho vyplývá -> naučit se to trochu oblafnout a špičky vytáčet jen hodně nepatrně a nenápadně :oD
Stoj spatný dále znamená mít chdidla těsně VEDLE sebe. Ne každý má to štěstí na rovné nohy. Některé fitnessky mají nohy do "O" a snaží se toto zamaskovat dáváním jedné špičky chodidla lehce dopředu... Díky tomu vykouzlí ze svých "Oček" krásné rovné nohy. Toto je ovšem ZAKÁZÁNO! A závodnice by na to měly být při soutěži upozorněny (a že jsem dokonce i začila situaci, kdy rozhodčí kopala závodnici do špiček bot, aby si dala nohy vedle sebe), v případě, že stále neposlouchají, tak by to mělo být záporně bráno v potaz při závěrečném hodnocení. Abyste to viděli na vlastní oči, co takové postavení chodidel dělá, ukážu vám názorný příklad naší úspěšné bodyfitnessky Jitky Papežové:
vlevo správný postoj (nelze kamuflovat křivé nohy), vpravo špatný postoj (špičky nejsou vedle sebe):
Takto stačí dát šičku chodidla lehce dopředu a ... vidíte ten rozdíl? Křivé nožky nám zmizely. Ovšem toto je špatný postoj a závodnice by na něj měla být upozorněna a dále případně diskvalifikována.
2. soutěžící se musí minimálně jedním prstem dotýkat vnější strany stehen
Popravdě řečeno, v praxi se toto pravidlo příliš moc nedodržuje. Většna fitnessek se nedotýká prsty svých stehen... opět... když si to vyzkoušíte, tak zjistíte, že pokud se dotýkáte stehen, nejste schopni tak roztáhnout záda jako když máte ruce šířeji. Každopádně toto je v pravidlech a "mělo" by se to dodržovat... jak jsem již řekla, praxe ovšem bývá trochu jiná.
A nyní k jednotlivým čtvrtobratům.
1. Zák
ladní postoj
Tento postoj se provádí jako první a vy jistě znáte to pořekadlo o prvním dojmu, proto si dejte obzvláště záležet! Stojíme chodidly u sebe, špičky směřují dopředu. Lehce (zas ne příliš) se pokrčíme v kolenech (lépe tak vynikne prorýsování svalů na stehnech).
Dále musíme dbát na vypnutý hrudník, zatažené břicho a velký pozor si dávejte na ramena! Pokud totiž zatáhnete zádové svaly, ramena mají tendenci se zvedat. K tomu ovšem nesmí dojít, proto si na to dávejte pozor a snažte se je tlačit dolů. Ruce by měly být lehce od těla, ovšem ne moc. Dále je třeba si dávat pozor na strnulost. Měli byste působit uvolněně. Proto se snažte mít uvolněné dlaně. Celkově byste měli působit ladně a pohyby by měly být plynulé.
Už jsem to zde uváděla, ale nezapomínejte na úsměv a uvolněný výraz v obličeji!
2. Boční postoj
Boční postoj se může v jednotlivých soutěžích lišit. Dříve (a na některých soutěžích stále) se používal boční postoj s vytořením trupu. Tento postoj lichotí více postavě a lépe zvýrazňuje V-tvar trupu a linie pasu. Na většině soutěží se dnes ovšem tento postoj již nepoužívá a soutěžící pózují tak, že jsou skutečně celým tělem bokem k hledišti a to bez jakéhokoliv vytočení.
Paže jsou podél těla, hrudník vypnutý, břicho zatažené a zpěvněné. Boky tlačte lehce dopředu. Paže zatnuté, ale opět nezapomínejte na uvolněné dlaně. Vše by mělo působit elegantně. Nezapomeňtě dát bradu lehce vzhůru a opět - úsměv :)
3. zadní postoj
Zatnuté zádové svaly, lehce zvednout paže, ale současně nechat dlaně u těla. Je třeba dbát na to, abyste lopatky netlačily k sobě, odvádělo by to pozornost od svalového rozvoje. Je třeba se soustředit na všechny zádové svaly. Hrudník je opět vypnutý. Kolena směřují dopředu a mírně od sebe, čehož se dosáhne správnou polohou chodidel - paty tlačit k sobě a špičky lehce vytočit ven. Tímto trikem se zvýrazní vyrýsování stehen, která budou působit štíhlejším dojmem. Boky tlačit mírně dopředu a zatnout hýžďové svaly. Opět je třeba působit uvolněným dojmem. Pokud máte dlouhé vlasy, nezapomeňtě si je přehodit dopředu přes pravé rameno, aby rozhodčí mohli posoudit rozvoj vašich zad.
Ať budete mít sebekrásnější postavu, pokud ji nebudete umět na pódiu prodat, nikdy nezvítězíte. "Prodat postavu" ovšem neznamená pouze mít krásné na míru šité plavky, oholené tělo namazané kvalitní barvou a dokonalý make-up. Znamená to také naučit se správně pózovat a to tak, abyste co nejvíce skryli své slabiny a zdůraznili své přednosti. Často vyhraje závodnice, která není zdaleka nejlepší, ale umí dobře pózovat a ukázat na sobě právě to nej.Ovšem nesmáte zapomínat, že porotci se nedívají pouze když pózujete, ale sledují vás po celou dobu, co se pohybujete na pódiu, proto také přechody mezi jednotlivými čtvrtobraty jsou velmi důležité. Je jedno, že budete pózovat jako labuť, když se budete pčesouvat mezi jednotlivými pózami s prominutím jako zaseklý robot.Na držení těla a úsměv nezapomínejte ani ve chvíli, kdy nejste vyvolána, i tehdy vás totiž rozhodčí sledují! To že stojíte vzadu a nejste právě vyvolaná ještě neznamená, že můžete povolit postoj. Naopak! Snažte se i tehdy držet základní postoj co nejlépe. Pamatujte, že rozhodčí mají oči všude.
Jak už jsem říkala, tyto stránky jsou věnovány fitness a bodyfitness, proto se vůbec nebudu věnovat kulturistickému pózingu.
Na úvod musím zménit fakt, že v ČR existuje několik federací pořádajících soutěže. Každá federace má svoje pravidla a soutěžní řád, která upravují a stanovují podmínky soutěže a proto se v jednotlivých federacích může i pózing nepatrně lišit (každopádně obecná pravidla zůstávají stejná). Já se budu řídit pravidly v součesné době nejznámější federace - IFBB. Koho by zajímala pravidla soutěží podrobněji, tak soutěžní řád naleznete zde: http://www.skfcr.cz/_img/dokumenty/2006-04-06-pravidla-a-soutezni-rad-2006.doc
Nyní se vrátíme k pózování. Čvrt obrat = logicky otočení se o 90 stupňů. Tzn. provádí se čtyři čtvrtobraty - zpředu, pravý bok, levý bok a zezadu.
Základní pravidla uvedená výslovně v řádu jsou následující:
1. stoj spatný - tzn. závodnice musí mít špičky (i paty:-)) chodidel u sebe...schválně si to vyzkoušejte... Když dáte totiž lehce špičky od sebe, nohy vypadají lépe (po stranách stehen více vyniknou "kapky"). Z toho vyplývá -> naučit se to trochu oblafnout a špičky vytáčet jen hodně nepatrně a nenápadně :oD
Stoj spatný dále znamená mít chdidla těsně VEDLE sebe. Ne každý má to štěstí na rovné nohy. Některé fitnessky mají nohy do "O" a snaží se toto zamaskovat dáváním jedné špičky chodidla lehce dopředu... Díky tomu vykouzlí ze svých "Oček" krásné rovné nohy. Toto je ovšem ZAKÁZÁNO! A závodnice by na to měly být při soutěži upozorněny (a že jsem dokonce i začila situaci, kdy rozhodčí kopala závodnici do špiček bot, aby si dala nohy vedle sebe), v případě, že stále neposlouchají, tak by to mělo být záporně bráno v potaz při závěrečném hodnocení. Abyste to viděli na vlastní oči, co takové postavení chodidel dělá, ukážu vám názorný příklad naší úspěšné bodyfitnessky Jitky Papežové:
vlevo správný postoj (nelze kamuflovat křivé nohy), vpravo špatný postoj (špičky nejsou vedle sebe):
Takto stačí dát šičku chodidla lehce dopředu a ... vidíte ten rozdíl? Křivé nožky nám zmizely. Ovšem toto je špatný postoj a závodnice by na něj měla být upozorněna a dále případně diskvalifikována.
2. soutěžící se musí minimálně jedním prstem dotýkat vnější strany stehen
Popravdě řečeno, v praxi se toto pravidlo příliš moc nedodržuje. Většna fitnessek se nedotýká prsty svých stehen... opět... když si to vyzkoušíte, tak zjistíte, že pokud se dotýkáte stehen, nejste schopni tak roztáhnout záda jako když máte ruce šířeji. Každopádně toto je v pravidlech a "mělo" by se to dodržovat... jak jsem již řekla, praxe ovšem bývá trochu jiná.
A nyní k jednotlivým čtvrtobratům.
1. Zák
ladní postojTento postoj se provádí jako první a vy jistě znáte to pořekadlo o prvním dojmu, proto si dejte obzvláště záležet! Stojíme chodidly u sebe, špičky směřují dopředu. Lehce (zas ne příliš) se pokrčíme v kolenech (lépe tak vynikne prorýsování svalů na stehnech).
Dále musíme dbát na vypnutý hrudník, zatažené břicho a velký pozor si dávejte na ramena! Pokud totiž zatáhnete zádové svaly, ramena mají tendenci se zvedat. K tomu ovšem nesmí dojít, proto si na to dávejte pozor a snažte se je tlačit dolů. Ruce by měly být lehce od těla, ovšem ne moc. Dále je třeba si dávat pozor na strnulost. Měli byste působit uvolněně. Proto se snažte mít uvolněné dlaně. Celkově byste měli působit ladně a pohyby by měly být plynulé.
Už jsem to zde uváděla, ale nezapomínejte na úsměv a uvolněný výraz v obličeji!
2. Boční postoj
Boční postoj se může v jednotlivých soutěžích lišit. Dříve (a na některých soutěžích stále) se používal boční postoj s vytořením trupu. Tento postoj lichotí více postavě a lépe zvýrazňuje V-tvar trupu a linie pasu. Na většině soutěží se dnes ovšem tento postoj již nepoužívá a soutěžící pózují tak, že jsou skutečně celým tělem bokem k hledišti a to bez jakéhokoliv vytočení.
Paže jsou podél těla, hrudník vypnutý, břicho zatažené a zpěvněné. Boky tlačte lehce dopředu. Paže zatnuté, ale opět nezapomínejte na uvolněné dlaně. Vše by mělo působit elegantně. Nezapomeňtě dát bradu lehce vzhůru a opět - úsměv :)
3. zadní postoj
Zatnuté zádové svaly, lehce zvednout paže, ale současně nechat dlaně u těla. Je třeba dbát na to, abyste lopatky netlačily k sobě, odvádělo by to pozornost od svalového rozvoje. Je třeba se soustředit na všechny zádové svaly. Hrudník je opět vypnutý. Kolena směřují dopředu a mírně od sebe, čehož se dosáhne správnou polohou chodidel - paty tlačit k sobě a špičky lehce vytočit ven. Tímto trikem se zvýrazní vyrýsování stehen, která budou působit štíhlejším dojmem. Boky tlačit mírně dopředu a zatnout hýžďové svaly. Opět je třeba působit uvolněným dojmem. Pokud máte dlouhé vlasy, nezapomeňtě si je přehodit dopředu přes pravé rameno, aby rozhodčí mohli posoudit rozvoj vašich zad.
Ať budete mít sebekrásnější postavu, pokud ji nebudete umět na pódiu prodat, nikdy nezvítězíte. "Prodat postavu" ovšem neznamená pouze mít krásné na míru šité plavky, oholené tělo namazané kvalitní barvou a dokonalý make-up. Znamená to také naučit se správně pózovat a to tak, abyste co nejvíce skryli své slabiny a zdůraznili své přednosti. Často vyhraje závodnice, která není zdaleka nejlepší, ale umí dobře pózovat a ukázat na sobě právě to nej.Ovšem nesmáte zapomínat, že porotci se nedívají pouze když pózujete, ale sledují vás po celou dobu, co se pohybujete na pódiu, proto také přechody mezi jednotlivými čtvrtobraty jsou velmi důležité. Je jedno, že budete pózovat jako labuť, když se budete pčesouvat mezi jednotlivými pózami s prominutím jako zaseklý robot.Na držení těla a úsměv nezapomínejte ani ve chvíli, kdy nejste vyvolána, i tehdy vás totiž rozhodčí sledují! To že stojíte vzadu a nejste právě vyvolaná ještě neznamená, že můžete povolit postoj. Naopak! Snažte se i tehdy držet základní postoj co nejlépe. Pamatujte, že rozhodčí mají oči všude.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)